Ohlasy na knihy

Bibi Haasová: Chtěla bych, aby se to všechno vrátilo...

Asi půl hodiny autobusem z Vídně je v bývalém císařském vojenském areálu, uprostřed zahrad, krásně upravený dům důchodců – Altesheim Elisabeth. Spravuje jej švýcarský řád. Překvapí vás spousta dlouhých, pečlivě vyleštěných chodeb plných květináčů, velké akvárium, nechybí tu ani přijímací hala, ordinace a kaple. Vládne tu nábožné ticho. >

Tady nedávno oslavila své devadesáté narozeniny Marie Bibi Haasová, manželka legendárního herce a režiséra Hugo Haase. Po otci, ruském baronovi Bibikovovi, má titul baronesa. > Sestra Doris ji přivezla na vozíčku, nemocné kyčle jí už léta ztěžují pohyb. Vzpomínám, jak mne s hůlčičkou v ruce kdysi čekala před nádražím v bílém fordu a se čtyřmi pejsky. To bylo na počátku naší společné práce na knize jejích vzpomínek, která vyšla pod názvem Dlouhá svatební cesta. Mám tu výsadu, že jí smím jí říkat Bibi. Má to oslovení ráda – patřívalo Haasovi. Došel k němu zkrácením jména jejího tatínka, barona Bibikova, který byl až do říjnové revoluce ruským velvyslancem ve švýcarském Bernu. Tam se narodila.. O panu velvyslanci Bibikovovi se zmiňuje ve svých pamětech i Edvard Beneš.

Jak se vám daří, paní Bibi? Výborně se mám. Všichni se o mě starají. Víte, je to ale někdy pěkný horor, být starý. Hugo by se mi smál, kdyby mě viděl na vozíčku. Vlastně by mu nejspíš do smíchu nebylo, měl by už sto šest let. A protože říkával, že Žid patří do kavárny a ne na pláž, nejspíš bychom tady seděli na vozíčku oba…(Smích)

Čím se bavíte? Kdysi jste ráda četla… Sem tam ještě čtu. Měla jsem ráda Friedricha Torberga, býval jeden čas redaktorem Prager Tagblattu. S jeho ženou jsme byly velké kamarádky. Teď víc odpočívám, říkám si, že jsem na to vlastně nikdy neměla čas. Celý život se kolem mě něco dělo.Skoro až do takových osmdesáti. Buď to způsobil Hugo všelijakými svými kousky, nebo spousta přátel, které jsme měli. Taky jsme museli několikrát utíkal před Němci. Nejprve za pět minut dvanáct v roce l938 do Paříže, potom dál do Portugalska a nakonec až do Ameriky. Po válce zase zpátky do Evropy, do Vídně, protože se Hugo připravoval, že odtud to bude jednou blíž domů. Od té doby, co jsem poznala Huga, byl můj život jeden kalup za druhým. Tady je někdy až moc ticho... Když mě Hugo už tolik nepotřeboval, šla jsem pomáhat do kláštera.

Napsala jste o těch útěcích ze země do země filmový scénář Escape neboli Útěk. Co se s ním stalo? Kdoví, kde skončil. Když utíkáte a jde o život, berete s sebou co nejméně věcí. Někam dorazíte – a musíte začít od začátku. Sehnat kousek střechy nad hlavou, nějaké peníze… Ale my jsme si z toho nikdy zase tak moc nedělali. Nikdy jsme si nepřipouštěli, že už je s námi konec. Hugo vždycky někde dostal trochu práce a já jsem mu pomáhala, hlavně tím, že jsem uměla jazyky a mohla všecko vyjednat. Smysl pro humor nás zachraňoval před nejhorším. V tom jsme byli stejní.

Kdy to bylo nejhorší? Když začala válka a Hitler zpočátku vítězil. Dorazili jsme do Francie, jenže Hugo neuměl slovo francouzsky. Já ano, naštěstí jsem mu mohla všecko překládat. Těch pár nabídek, které dostal, se učil zpaměti podle mého překladu. Ale nebylo to nadlouho, s postupem wehrmachtu jsme museli dál…

Skončili jste s Hugem v Americe. Setkali jste se tam třeba s Voskovcem a Werichem? To víte, že ano. Ale i oni měli dost starostí, a nakonec to Jan vzdal.

Na koho si z válečného pobytu v Americe vzpomínáte? To by byl dlouhý seznam, dlouhý…Na dobrého kamaráda Gregory Pecka, na Marilyn Monroe, která chtěla roličku, na všelijaké podivné příhody filmaře Machatého (autor slavného filmu Extase) a jeho ženy, na skladatele Rudolfa Frimla, který žil v Hollywoodu, na Almu Mahlerovou, manželku skladatele, která mě znala už z Vídně a nabízela mi, že když se o ni budu starat, napíše v můj prospěch závěť… Na studeného Berta Brechta, kterého jsme poznali při zkouškách jeho hry Galileo Galilei, a taky na Jana Masaryka, toho jsem samozřejmě znala už z domova od maminky. Bydlíval u nás v Hollywoodu pokaždé, když přijel. Hrával na klavír a vařil, což se Hugovi, milujícímu jídlo, moc líbilo, a vůbec mu nevadilo, že Honza byl taky mlsný kocour.

A co Marlon Brando? Jednou jste mi o něm vyprávěla… Ten Huga obdivoval, psával mu obdivná psaníčka a dával je k nám pod dveře.To bylo v době, kdy Hugo hrál na Broadwayi v takovém propadáku, v němž měla štěk i Marlonova sestra.Čekával na ni a nevynechal jedinou příležitost, aby Huga nějak oslovil nebo aspoň mohl pozdravit. A i potom, kdy už začínal být slavný, nikdy na svůj obdiv k Hugovi nezapomněl. Tehdy to zase pro Huga moc znamenalo.

Vraťme se domů, tedy do Rakouska, zhruba do doby, kdy jsem za vámi mohl jezdit a sbírat vaše vzpomínky. Vařili jsme spolu všelijaké dobroty pro pejsky, prohlíželi si staré fotografie, svěřovala jste se mi i s Hugovými láskami, jež jste trpělivě snášela. Víte, já jsem dobře věděla, že pes který štěká, nekouše. Hugo měl rád obdiv. Ženský obdiv byla pro něho droga. Já jsem mu to dopřávala, věděla jsem, že je šťastný, může-li mi vyprávět, jak sehnal báječnou a krásnou herečku pro svůj nový film.Věděla jsem mockrát dopředu, že na film nebudou nakonec peníze, krásná herečka ve svém vášnivém obdivu k panu režisérovi ochabne a život půjde dál. Hugo měl vkus. Některé z těch krásek byly opravdu báječně rostlé, třeba taková Cleo Mooreová, dokonce i trochu talentovaná. Přijala jsem ji jako kamarádku. A bylo to nakonec kamarádství na dlouhá léta, i když už s ní pan režisér nic nenatáčel a přestala ho zajímat.

Váš byt v sedmém patře ve Wiener Neudorfu už Hugo neznal, že? Ne. Tam jsem se přestěhovala až po jeho smrti. Zůstalo mi po něm pár věcí, fotografie, dokumenty, obrázky, spousta se toho nenávratně ztratila. Třeba dopisy. Co těch bylo! Něco je v archivech, mně toho moc nezůstalo. Mám tady na stolku pár obrázků, abych se ujistila, že to všecko, jak já říkám, ta „dlouhá svatební cesta“, bylo doopravdy, že to není nějaká moje fikce. I když už stejně nikoho nezajímá a tady široko daleko o tom nikdo ani neví. Ale to už není můj problém.

Vychovala jste – nejprve v klášteře, později, když klášter zrušili, doma – snad šest opuštěných dětí. A k tomu jste si vzala k sobě setru Doru, vaši bývalou představenou. Jak se rozvíjely jejich osudy dál? Vzpomínám si třeba na vysokého studenta Helmuta nebo na kuchařského učně z Jamajky. Jak se jmenoval? Monti. Měl rodiče na Jamajce a jednou za rok k nim jezdil a vozil trochu peněz, které si ve Vídni vydělal. Jeho příběh je zvláštní, dodnes jej neumím vysvětlit. Jednou se zamiloval, odešel z domu, a už se nikdy neobjevil... Nikdy.Většina děvčat se postupně vdala, kluci se oženili a chodívali za mnou i se svými novými protějšky až do konce. Setra Dora zemřela. Měla pětadevadesát!

Vy jste je přece i živila. Dostávala jste na ně nějaké příspěvky? Zpočátku ano. Později každý něco vystudoval nebo se zaměstnal a živili se sami. Někteří se z našeho bytu odstěhovali a chodívali za mnou, jen tak z radosti, třeba i každý večer. Když už jsem trochu nemohla na nohy, vyvenčili pejsky, povyprávěli mi všelijaké novinky nebo přinesli nákup. Tak to chodilo celé roky. Jen málokdo z nich ví, že jsem teď tady. Mají své životy, děti, starosti, ale někteří mi občas zavolají, hlavně před různými svátky, nebo když mají nějaké problémy.

Byla jste baletkou, studovala jste u věhlasného divadelníka Maxe Reinhardta, dostávala jste i malé filmové roličky, například v americkém snímku Dny slávy. Manžel Haas vám nikdy roli nenabídl? Nikdy. Ale já jsem o ni taky nikdy neřekla.

Proč jste hereckou či baletní kariéru nakonec opustila úplně? Když jsem chtěla mít za muže Huga, nešlo to. Nechci, aby to znělo nějak pateticky – prostě jsem mu obětovala svůj život. No, obětovala…Umělecká dráha chce buď všecko, nebo nic. Kdybych prožila život bez všudypřítomného Haase, možná bychom dnes spolu vedli jiný rozhovor. A to by bylo škoda.

Co byste řekla o vztahu Adiny Mandlové a Haase? Víte, že se teď o ní hraje v Praze dokonce divadelní hra? Znala jsem ji, ale byly jsme každá jiná. Já jsem nechtěla žádat Haase, aby mě obsadil do filmu, a vůbec mi není líto, že se o mě nepíší hry… Jako dvě opuštěné vdovy jsme si s Adinou všechno vysvětlily, odpustily, naše dívčí sny dávno vybledly, a tak jsme spolu vedly docela kamarádskou korespondenci. Adina by jistě spoustu věcí ze svého života ráda vyškrtla, ale já jsem nikdy nebyla ta, která ji cokoli vyčítala. Nemám to v povaze. Škoda, že už tady není.Uměla se báječně bavit. Až konec života jí ztrpknul.

Vzpomínáte často na manžela Huga Haase? To víte, že ano. Nejlegračnější je, jak jsem se vedle něho vůbec ocitla. Haase si pro mě vymyslela moje drahá maminka. Jednou si objednala taxíka a odvezla mě na Barrandov. Měla jsem sotva dvacet – a nikdy jsem o nějakém Haasovi neslyšela. Maminka si ale umanula, že mě s ním seznámí. Přes své známé, například Miloše Havla, sjednala, že se na mě Mistr podívá. Představila mě v tom duchu, že by bylo pro Haasovu kariéru dobré, kdyby mně jakožto známý herec a režisér nějakou roličku přidělil. Haas naletěl… Pokud jde o ženské, nebylo to poprvé.

Kdybyste mohla, chtěla byste prožít svůj život ještě jednou? Chtěla bych, aby se to vrátilo. Až na tu válku, smrt našeho syna Ivana, odchod mých rodičů, dodnes nevyjasněný skon tatínka... Ale i tak to stálo za to. Aspoň něco mi zůstalo.

A co vlastně…? Láska a obdiv k pejskům! (Směje se) Mám k nim velmi dobrý vztah, a možná je to i tím, že nám zachránili život. Když jsme za války utíkali z Francie, nechtěli nám je vzít do vojenské ponorky, že tam psi nesmějí. A tak jsme tam nenastoupili ani my, i když nám šlo o krk. Přece je nenecháme jen tak na břehu! – prohlásil Hugo. Nakonec se nám podařilo vycestovat jinak. A představte si, že tu ponorku pak potopila německá torpéda!

Pekingský pinč, Alfi, který ležel celý čas Bibi oddaně u nohou a zdálo se, že trpělivě poslouchá, zvedl spokojeně hlavu. Místo sestry Doris jsem tlačil vozík paní Bibi já. Jeli jsme dlouhou zahradou kolem upravených trávníků, stromořadím ovocných stromů, z lavičky svou oblíbenou a laskavou „Frau Haas“ zdravil místní farář. Z dlouhé chodby zazněl zvonek, bude svačina. Sklonil jsem se k jejím bílým vlasům a políbil ji. Nebránila se.

MARIE (BIBI) HAASOVÁ (NAR. 25. dubna 1917 v Bernu, Švýcarsko) Herečka a baletka, po svém otci baronesa, se narodila v Bernu jako Marie von Bibikoff. Její otec, ruský baron Bibikov, pocházel ze staré ruské šlechty, matka byla Češka. Otec jako poslední carský velvyslanec ve Švýcarsku v roce 1917 vystavil Leninovi vízum k návratu do Ruska. Tím zatřásl dějinami i osudem své rodiny. Maminka s dcerou přijely do Čech. Když bylo Marii devatenáct, přítel rodiny Jan Masaryk ji seznámil se slavným hercem Haasem. O patnáct let starší Hugo jí začal říkat Bibi a už jí to zůstalo. Byla to láska na celý život. Vzali se v Praze v pohnuté době v roce 1938, nedlouho po svatbě začala válka a oni Československo opustili navždy. V únoru následujícího roku se Marii narodil syn Ivan. Byly mu teprve dva měsíce, když museli uprchnout před nacisty. S pomocí Jana Masaryka odjeli do Francie, a protože je čekala nejistá budoucnost, nechali dvouměsíčního Ivánka v péči ošetřovatelky a švagrové. Věřili, že se pro něj brzy vrátí, ale osud tomu chtěl, že se Bibi se svým šestiletým synem Ivanem setkala až po válce v USA. V Americe měl Hugo Haas měl mezi krajany spoustu příznivců, ale v divadle na Broadwayi se mu moc nedařilo. V Hollywoodu se uchytil už lépe, ale žádná velká sláva se nekonala. Kvůli přízvuku hrál většinou cizince. Paní Bibi mluvila celý život se svým mužem Hugem česky, jen na počátku pobytu v Americe spolu hovořili anglicky, aby se „do toho Hugo dostal“. V roce 1959 se Haasovi vydali zpět do Evropy, nejprve žili v Římě, potom ve Vídně. Ale stesk po domově zůstal – v každém z jejích bytů visel nad Hugovou postelí obraz pražského Národního divadla... Do komunistického Československa se ale báli přijet. Bibi Haasová své vzpomínky svěřila divadelnímu kritikovi a spisovateli Aleši Fuchsovi, který je vydal v knize Dlouhá svatební cesta. Kniha vypovídá také o sklonku Haasova života a o poslední etapě, kterou prožili ve Vídni.

HUGO HAAS (19. 2. 1901 Brno – 1. 12. 1968 Vídeň) Pocházel z Brna, otec Zikmund byl synem obchodníka obuví v Holicích. V Brně se oženil s Ruskou Olgou Epsteinovou, dcerou úředníka paroplavby z Oděsy. Zikmund Haas, který si v roce 1907 otevřel vlastní obchod s obuví, i když postrádal obchodní nadání a neustále byl před krachem – o to větší měl smysl pro umění. Tento židovský obchodník se ve značně germanizovaném Brně hlásil k Čechům a oba syny, Pavla i Huga, posílal do české školy. Hugova matka se starala o domácnost, ale milovala operu a ráda zpívala ruské písně a recitovala verše. Její bratr byl herec. Hugův bratr Pavel Haas (1899 Brno – 1944 Osvětim) byl hudebně nadaný, studoval u Leoše Janáčka na konzervatoři, a mladší Hugo po neúspěšném studiu na reálce šel také na konzervatoř studovat operní zpěv. Studium nedokončil a odešel k divadlu. Na hereckém nebi se zjevil jak meteor, ale jeho dráha trvala necelých dvacet let a pak nedobrovolně skončila.. Začínal na divadelních scénách v Brně a Ostravě, pak hrál v Praze ve Vinohradském, v Komedii i v Národním divadle. Ve 30. letech byl nejen hvězdou českého divadla, ale i filmu. Avšak v roce 1939 po okupaci musel z rasových důvodů z Národního divadla odejít, nesměl točit filmy... Tak přes Francii, Španělsko a Portugalsko emigroval do USA a tím si zachránil život – zbytku jeho rodiny v Brně se to nepodařilo… V Americe do roku 1941 působil jako divadelní herec, potom se věnoval pouze filmu i jako režisér, scenárista a producent. V Hollywoodu také vyučoval na herecké škole. Od roku 1961 přesídlil do Vídně a spolupracoval s rakouskou televizí. Prahu navštívil naposledy roku 1963 u příležitosti 80. výročí otevření Národního divadla. Zemřel při astmatickém záchvatu a do svého rodného města se vrátil až po smrti. Je pohřben na Židovském hřbitově v Brně-Židenicích. Se svou ženou Marií měli syna Ivana, který však zemřel v mladém věku (1939–1969).

Aleš Fuchs
Foto autor a archiv

Naše rodina č. 15, 2008

1 2 3





Spisovatel Arnošt Lustig píše o knize Dlouhá svatební cesta

(v Literárních novinách)

Nejzajímavější knížka pro mě byla Dlouhá svatební cesta. Bibi Haasová vzpomíná na Hugo Haase. Knihu sepsala paní Haasová společně s Alešem Fuchsem (nebo spíše on ji sepsal podle jejího vyprávění), vydalo nakladatelství Faun. Je to knížka napsaná svěže, bezprostředně, a ačkoliv začíná prostince, vykresluje postupně spletitý obraz života slavného herce, jenž si za každý svůj dech zaplatil. Obsahuje životní drama, které, jako život, nic neodpouští. O některých věcech jsem neměl tušení. Bavil jsem se jako málokdy. Potkal jsem na jejích stránkách nejmilejší a nejmoudřejší lidi z generace, jež předcházela mojí, Jana Wericha a Jiřího Voskovce, herečky, jejichž osud se téměř vytratil v dýmu zapomnění. Je to kniha o náhodách, které určují, často proti naší vůli, náš život. A je to z podstatné části příběh o emigraci. Postihla už tolik lidí ze země české, jejichž život visel tak často na vlásku, že to skoro už přestali vnímat. (Nebo si nemohli dovolit ztrácet čas a energii nebezpečím.) Jsou tam pasáže, které by mohly být v klasické literatuře, anekdoty, na které se nezapomíná, a smutek, který stále pluje jako neviditelný dým nad Evropou, nad celým světem. Je to život, kde se muž a žena šťastně našli a zůstali spolu, jako v pohádkách, až do smrti. V knize je hodně lásky, nádherné postřehy a málo hořkosti, což neznamená málo smutku. Židovský osud na pozadí pestrého světa. Co mě na knížce zaujalo, je účast, přátelství, solidarita.
Pár lidí po přečtení téhle knížky ještě povyroste, i když už jsou po smrti, jako Werich a Voskovec, Jan Masaryk, doktor Steinbach, legendy české země v širém světě, všední dny, z kterých tihle lidé dokázali udělat svátek, a jejich slavnosti, které zabila všednost. Je to i o starším muži a mladší ženě, a co s tím dokáže udělat láska, bez frází.
Vyšly i jiné dobré knížky (jako v nakladatelství Eminent Tajné dějiny Evropy). Tahle však na mě udělala největší dojem, měl jsem z ní radost a koupím ji pár kamarádům.

(Literární noviny)